Eva Sukdoláková - Pivní kontakt

Nemusí mi pes na chalupě žrát jen bobky od toulavých koček. Koupím kozu. Žádný sekání trávy, žádný hrabání. Koza trávu vyžere a hotovo.

 Nerada řídím. Za volant sednu jen po třech a více pivech, spoléhajíc na absenci české policie v těchto zapomenutých krajích. Takže jsem se ráno posilnila, vrazila do sebe ještě něco prášků, z půdy snesla obrovský pytel, to jako na tu kozu, sedla do auta a vyrazila na trh.

 Všeobecný rumraj předčil mé očekávání. Má mysl, zblblá pivem a práškama, byla matně zastřena mlžným závojem. Česky řečeno, je mi všechno šumák. Místní čičmeni ve mně vidí snadnou oběť. Překřikují se jak na pouti. Pánové šikmooký, já nechci adidas trička ani boty. Já chci kozu. Těžko příslušníkům jiné etnické skupiny vysvětlit, co bude ožralá ženská s pytlem dělat s kozou. Vymaním se z jejich brebentění a kráčím pevným krokem vpřed. Ano, jsem zde správně. Slyším kejhání, štěkání a bekání. Koza bude. Má drahá čubinko, koupím Ti kamarádku.

 Na stráni sedí baba jak z pohádky. Šátek omotaný kolem hlavy, na sobě neforemné tepláky. Ta by si měla zaskočit koupit něco značkovýho, uchichtnu se pro sebe. Ale důležitý je, že babě u nohou se pase cosi bílého. Stařenka je určitě trhovkyně.

 „Shánim kozu,“ vypadne ze mě a zálibně pokukuji po malinkém stvoření. To netečně uždibuje zbytky sešlapané trávy. Bába hned vidí znalce vychovaného pražským panelákem. „Není na prodej.“ Ale hned nelogicky dodává: „Kolik máš, paninka?“

 Přece nebudu šetřit. Koza se vyplatí. Jen co ušetřím benzínu do sekačky. Ženská vidí, že mi oblafne rohlíkem, a vleče mi za tržiště. Tam stojí opuštěná maringotka. Kolem se motá houf stejně opuštěných dětí a hladových psů. Maringotka je celá oblepená různými plakáty, novinama a sem tam i nějakým časopisem. Hergot, to by si jeden počet. Hele ve Lhotě maj zlevněný koberce a letos se koná už Parcon 2000, možná bych se tam jela i podívat. Ale škodovce prokluzuje spojka a můj běžný dopink na tak dlouhou cestu použít nelze.

 Hezky jsem se zamyslela. Potřesu hlavou a budu se dál věnovat smlouvání.

 „Paninka,“ někdo mi tahá za rukáv. Aha, baba. Úplně jsem na ní zapomněla. Doufám, že mi nechce prodat nějakýho z těch vychrtlejch psů. Nebo, nedej bože některé špinavé dítě. Třeba si myslí, že jich má dost . Nebo je nemá ani spočítaný. Koukám se rychle zdekovat.

 „Pani, chtěla ste kozu. Já mít jednu malou. Éňo, ňéňo, super. Poďte kouknout.“ Babizna mi táhne do přítmí maringotky. V koutku se choulí malý uzlíček. Probudily se ve mně nepoznané mateřské pudy. Pravda, bylo tam dost šero a moje tři dioptrie mi taky trošku omlouvaj. No, abych to zkrátila. Kozu, či co to bylo, jsem za nekřesťanský peníz koupila a po zaplacení jsem si jí směla vynést ven. Tudíž na světlo. Byla krapet divná. Ale, co. Já sem taky divná. Baba mi cpe do pytle ještě jednoho zablešenýho psa. Pořád ukazuje střídavě na pusu, psa a kozu. A mlaská. Nechci. Psa odmítám. Snažím se jí vysvětlit, že už jednoho čokla doma mám. Zdá se , že bába rozumí. Spokojeně kývá a vyklepává podvraťáka z pytle ven. Bože, ještě si přivezu na chalupu blechy.

 Milou kozu jsem si odvezla. Ani pytel jsem nemusela použít, vyhodila jsem ho do prvního příkopu. Blechy v něm chcípnou na podvýživu. Moje nové zvířátko stejně bylo úplně apatické. Jednou jsem dokonce zastavila a provedla kontrolu jeho životních funkcí. Spočívala v tom, že jsem dloubala prstem, ( klacek jsem v povinné výbavě svého vozu nenašla), do vyhublého tělíčka. Pohlo se a ozvalo se slabé zameknutí. Tak přece koza! Však já si tě vykrmím.

 Ti z Vás, co čekají, že jsem si koupila, jakožto laik, nějaké exotické zvířátko, se velice mýlí. Ne, nevezu si domů Pučálkovic Aminu, lvici Elsu, ani ta pruhovaná koza není zebra. Tak blbá nejsem. Do Zoo mi naši vodili každou sobotu. Vím dobře, že zvířata v zoologických zahradách nemívaj lichý počet nohou a rozumný pohled. Ale proč by koza nemohla být chytrá? Třeba v pohádce „O sedmi kůzlátkách“ je koza velice chytrá. Ta baba říkala, že je to koza, tak to tedy koza je. Nebo se doma mrknu do encyklopedie. Ale hlavně aby byla hodná.

 Slavně jsem dorazila na chalupu. Jen jednou jsem málem spadla do příkopu. V zatáčce, kam se podle mého názoru na silnici nevejde ani jedno auto, proti mně vyjel autobus. Zavřela jsem oči a pevně svírala volant. Ne, nepustila jsem ho, jak se říká v přírůčce pro ženy motoristky. Je to zázrak, ale ve škarpě jsem neskončila. Mám šťastný den.

 A jsem doma. Koza se podivuhodně rychle zabydlila. Nabrala pár kil. A kde je příjem, je i výdej. Ještě, že mám zvrácenýho psa. Žere bobky. Jemu chutnaj. Koza je děsně roztomilá. Pravidelně v poledne se decentně uprdne a vypadne z ní pět, šest kuliček. Sice smrděj, ale jsme na venkově, že. A naší čubě voněj. Projede zahradu a všechny bobky vyzobe.

 Letos se nám to léto povedlo. Opaluju se na zahradě, koza Líza skotačí mezi mými zanedbanými záhonky. Jen ať si holka dá, mávnu rukou nad tou spouští. Mičurin ze mě stejně nikdy nebude. Začínají se mi klížit oči. Vedro a pivo, to nejde dohromady. Podřimuji a zas se mi zdaj ty sny. Přes poledne je sluníčko jedovatý. Měla bych si dát pohov. Fuj Lízo, nech mi. Co se ta koza na mě furt tak sápe? Co chceš mrcho? Au, to bolí! Zvonek drnčí. Vystřelím jak z praku, natáhnu spoďáry a jdu ke vratům. Moment, jaký spoďáry? Co je to za blbinu? Nemám čas přemýšlet, za dveřmi svítí oranžovočervená kštice. Tetinka nám zase experimentovala. No to je milá návštěva. Nesnáším návštěvy. Tetička z osmýho kolena si vzpomněla, že žiju. Ach jo. Jdu vařit kafe.

 Po povinné dvouhodinové konverzaci, kdy jsem podrobena křížovému výslechu ohledně mého staropanenství, se mylně domnívám, že si budu moct oddechnout. Bohužel. Tetička pochází z vesnice. Prošla se po zahradě a mou vypěstovanou zeleninu, krčící se mezi plevelem, podrobila zdrcující kritice.

 „Holka, tobě v tej mrkvě snad šlapal slon!“

 „Ne slon, koza tetičko. Koupila jsem si kozu.“

 „Probůh, a co s ní pak hodláš dělat? Vemeš si jí snad do paneláku?“

 „Ne, tetičko. Sežeru jí,“ říkám schválně. Podle tety, co jde sežrat, je užitečné. Snad proto nesnáší mojí rozmazlenou čubu. Kdyby věděla, že se deset měsíců v roce válí v Praze na kanapi, asi by zešedivěla.

 Tetka kroutí hlavou a evidentně nabírá druhý dech. A už je to zase tady. Kdybych si mohla ucpat uši, udělám to. Monolog začíná slovy:“ A kdo jí zabije?“ Neposlouchám. Prostě vypnu. Já bych Lízu nikdy nesežrala. Moc sem si na ní zvykla. Přemýšlím si a začnu reagovat až na tetiččina slova:“ Tak mi teda ten zázrak ukaž.“

 Hledám kozu po zahradě. Nikde nic. Je zalezlá v chlívku a krčí se v koutě. Že ona slyšela, že jí chci sežrat? Neboj malá, já kozy nežeru. Zase v ní vidím ten malý uzlíček, který jsem si přivezla z trhu.

 „Tohle má být koza?“ Tetička se řehtá. „Nevím co to je, ale koza určitě ne. Holka, vidělas někdy kozu? A o co se to opírá? Má přídavnou nohu?“

 Urazím se. Ne, neviděla jsem nikdy kozu. A že má jaksi nožičku navíc, no a co. Je mrzáček. Ostatně já taky. Na duši. Všichni se na mně podepsali. A hlavně nablblá tetička.

 Pak příde hádka, ve které si vyčtem kde co a kde koho a teta zhnuseně odkráčí. Mám pokoj. Sem zase sama. Jen se svou kozou. A psem. Kde vlastně ta čuba běhá? Při mém laxním přístupu k domácím zvířatům, si nevzpomínám, kdy jsem jí naposled krmila. Ale však ona příde, až bude mít hlad.

 Nepřišla. Ani první, ani druhý, ani třetí den. Asi se zaběhla. Povídám si tedy se svou Lízou. Zrovna když jí vyprávím, jak mě nikdo nemá rád, koza prdne. Jak jinak, než potichounku, zkroušeně a jako kdyby se styděla. A místo pěti , šesti bobků vypadne z ní chomáč chlupů a se zazvoněním i psí řetízek, zvaný stahovák. Odstrčím jí od sebe tak prudce, že vymekne a řekne mi ať nejsem surová.

 Já a surová? Já, která jsem jí vypiplala? Obětovala svou zeleninu i psa? Ale moment! To zvíře promluvilo! Nebo ne? Hned odcházím do kuchyně spočítat lahve od piva. Jen jestli jsem to dneska s pitím trochu nepřepískla. Koza dělá jako by nic a jde spást zbytek mých okrasných záhonků. Potřebuje asi zajíst ty chlupy. Jen aby jí nechyt žlučník.

 Večer jsem si sedla k televizi a klimbala. Dnešní den mi dal zabrat. Z toho nicnedělání jsem celá polámaná. A někdo klepe. Nebo se mi to zdá. Kopýtka cvakají, dveře se otevřely a koza přišla za mnou do pokoje. Promluvila na mě lidským hlasem. Já ječím a ječím a vůbec nevím co povídá. Ufo, E.T., talíře a mimozemšťani. Mě to přece vůbec nezajímá. Jen chci vědět proč. Proč koza mluví? Že by pivo? Prd pivo. Asi jsem cvok.

 Ráno mi odvezla sousedka k doktorovi se slovy: „Mladá paní, musíte se teď šetřit.“

 Já? Proč? Ostatně jsem slečna. Jakápak mladá paní. Ale kalhoty jsou mi podezřele těsný. Svádím to na pivo. Jinak by do mě musel vstoupit duch svatý. Lékaři jsem všechno pověděla. O koze s pěti nohama, která mluví a sežrala mi psa. No nevěřil, jak by taky jo.

 Jsem cvok a najdete mi v blázinci. Pavilon F. Diagnóza: Oplodněna mimozemskou kozou. Jsem exot. Na mě nikdo nemá. Jo kdyby mi chtěl někdo poslat nějaký věci na miminko, tak může. Já totiž vůbec nic nemám. Ani manžela. Jen kozu s lichým počtem nohou. Nebo ty nohy byly jen čtyři? Jednou jsem v televizi viděla slona s pěti nohama, sápal se na slonici a naši hned vyhlásili embargo a na mé otázky se rozhodli nereagovat. Aproto apeluji. Rodiče, věnujte se svým dětem! Vemte je na venkov a ukažte jim kozu. Aby si jí nespletli s mimozemšťanem, co mi zkonzumoval psa a v noci po mně lezl. Sprostě využil mé pivní indispozice. Pak že je důležitý pivní, pardon, první kontakt. Mírovou cestou. Pche, já bych mohla vyprávět.

 P.S. Věci na mimino už neposílejte. Asi by mu stejně nepasovaly.

 P.P.S. Je naložené v lihu, tak mu zima nebude. Mám vycházku, jdu na pivo.