Ford McCormack - Povrchní úsudek

"Neměl jsem samozřejmě dost času na podrobnější průzkum," řekl Aspik, "ale ta planeta připomíná Zemi z doby před zhruba dvěma staletími. Je tam poměrně mnoho politických směrů, značné množství zbraní, ale v současnosti neprobíhá žádný rozsáhlejší vojenský konflikt."

Pohlédl jsem na obrazovku. Z naší vzdálenosti půldruhého tisíce kilometrů bylo rozeznatelných pouze několik topografických detailů, ale na noční straně byly patrné nejasné skvrny světla označující větší města.

"Jak vypadají obyvatelé?" zeptal jsem se.

Místo slovního popisu se Aspik obrátil ke svému univerzálnímu přístroji a spustil video, kterým vyvolal obraz z paměti.

Na obrazovce přístroje se objevil baňatý šedavý třínohý tvor s půl tuctem vlasových tykadel rozličné délky vyčnívajícím z čehosi, co vypadalo jako cáry jeho pokožky, které se porůznu třepily na všechny strany. Dvě tykadla byla obtočena kolem svazku hůlek, které pravděpodobně nebyly součástí jeho těla. Jeho trup, pokud jej tak nazveme, byl nahoře ozdoben strakatou lesklou boulí, která byla nejspíš lebkou. Na onom hrbolu byly tři visící, červenofialové váčky, které mohly být očima.

Trhl jsem sebou. "A to mi říkali, že průzkumná výprava bude zábava! Prý poznám spoustu úchvatných tvorů! Většina z těch, co jsme viděli, je úchvatná asi jako dvojhlavé tele! Řekl bych, že mám ze všeho nejradši ty bez nějakého určitého tvaru - jako jste například vy."

Bylo to tak. Aspik byl Ulvakiňan a vypadal jako narůžovělá rosolovitá kapka částečně obklopující tlumočníka. Ten přístroj byl velmi důmyslný, schopný vydávat většinu zvuků modulovaných lidským hlasem, a Aspik dosáhl během těch několika málo měsíců ve vesmíru značné zručnosti v jeho ovládání, přestože slovní vyjadřování mu bylo naprosto cizí. Ulvakiňané mezi sebou komunikují čímsi na způsob telepatie.

Proto také pro ně nemá význam dávat si jména. "Aspik" byla přezdívka vymyšlená jedním z členů posádky a náš beztvarý host očividně nebyl proti.

"Vaše rasa je ve vesmíru poměrně mladá," řekl Aspik, "a váš náhled je pozůstatkem nízké vyspělosti. Fyzická stavba je totiž v první řadě závislá na okolním prostředí. Například ta moje má správnou schopnost pro přežití na mé rodné planetě. Ta vaše je patřičně přizpůsobivá pro život na stromech. Tito tvorové jsou bezpochyby stejně tak adaptováni, jak je třeba. Z toho, co jsme se dozvěděli, už vlastně můžeme dospět k určitým obecným závěrům.

Povrch jejich planety je, s ohledem na vzdálenost od jejich slunce, studený a atmosféra je velmi řídká. Mírné zvlnění terénu a malý sklon osy rotace mají za následek jen nepatrné změny počasí. Množství tepla nashromážděné během jejich krátkého dne vystačí na roztavení ledové slupky, kterou je planeta obalena. Výsledkem je, že odrazivost planety je velmi vysoká a její vyzařování nízké. Proto si udržela většinu svého vnitřního tepla, jak ostatně také naznačuje velmi nízká sopečná aktivita a téměř nepřetržité lokální otřesy -"

"Jako nějaké umělé kluziště se škytavkou," přerušil jsem ho. "Z toho jasně plyne, že tři ploské nohy můžou přijít vhod."

"Vhod? Ach tak - další z vašich idiomů. Jejich nohy mají na chodidlech pro lepší přenos síly množství tvrdých ostnů."

"Na povrchní pozorování jste toho zjistil celkem dost," poznamenal jsem. "Opustil jste také svou loď?"

"Ano, na noční straně, v jednom z jejich měst. Zjistil jsem, že dokážu velmi dobře splynout s ledovým povrchem, který je téměř všude. A v jejich vzduchuje tak málo kyslíku, že je pro mě mnohem méně žíravý než ten váš. Přesto jsem se pokryl svým obvyklým ochranným filmem kvůli působení chladu na mou povrchovou tkáň.

            Vzduch je řídký a přenos zvuku slabý, takže je dost pravděpodobné, že tito tvorové vůbec nemají vyvinutý sluch, Tento nedostatek zjevně vyvažuje zorný úhel tří set šedesáti stupňů. Vše však nasvědčuje tomu, že jsou barvoslepí - což ale v jejich jednotvárném prostředí není vůbec na škodu. Jejich ostrost vidění musí ale být velmi vysoká, protože je na ní zřejmě založena veškerá vzájemná komunikace.

A tak se to má se vším. Z pohledu funkčnosti, ošklivost je pouze známkou emocionální přezíravosti ze strany pozorovatele."

"To připouštím," řekl jsem, "což ovšem ani v nejmenším nenarušilo mou emocionální přezíravost. Stále jsou oškliví. K čemu se jim například může hodit dvojvrstvá kůže? A nebo je snad období línání?"

Tlumočník zahudroval, což znamenalo, že Aspik je natolik udiven, že cuká ovladači. Na chvíli zavládlo ticho, potom se ozvalo:

"Antropocentristo!" zvolal rosoloid, aby předvedl svou zručnost v ovládání přístroje. "To je podle všeho oblečení."

Zamrkal jsem. "Ne!" V duchu jsem si vybavil, jak ten tvor vypadal, a okamžitě jsem pochopil, že Aspik má pravdu. Náhle mi celá záležitost připadala tak směšná, že jsem se uchechtl.

"A k čemu měl ten svazek hůlek?"

"Ty jsou podle mě vyrobeny z křemíku - organické látky jsou vzácné - a popsány nespočtem jemných čárek, které byste nedokázal bez zvětšení rozeznat a jejichž délka a rozestup napovídají, že se jedná o obdobu písma. Jsem přesvědčen, že pro přímou komunikaci dokážou vytvořit podobné vzorce čar v pokožce na hlavě, která je pokryta jemnou svalovinou. Velice ojedinělý, ne-li přímo jedinečný systém. Myslím, že ony tyčky přinášejí zprávy o současném dění a onen jedinec je nabízel výměnnou za drobnou jednotku jejich měny -"

"No tohle!" rozesmál jsem se znovu, aniž bych chtěl. "Kamelot! Asi vám to pouhé přirovnání nebude připadat směšné, ale ten mládenec přesně charakterizuje značně dlouhou část našich dějin. Ale stejně, myšlenka vzít jedno z těch monster na palubu ke zkoumání mi nepřipadá příliš přitažlivá."

"I tak to ale musíme udělat, abychom mohli dokončit naši zprávu." Tlumočník napodobil skutečný káravý tón. "I když vím, že vaše obecné názory jsou velmi objektivní, nepřestávám se divit, že vaše vláda uznala za vhodné, aby tak emotivní jedinec zodpovídal za tak důležitou výpravu."

"Museli," řekl jsem. "Všichni ostatní měli tolik protekce, že bylo nutné zvolit kompromis. Já byl černým koněm."

"Pro mír galaxie," vrátil mu Aspik, "věřím, že je to přehnané. Ale jsem rád, že jsem zde s vámi, protože jsem si jist, že jinak byste se svou humanoidní mateřskou láskou zůstali na téhle planetě a seznamovali její obyvatele s tajemstvím cest vesmírem."

Zasněně jsem zavřel oči. "Teď zde probíhá vývoj, který by měl stimulující účinek kdekoli - nebo alespoň u jiných humanoidů. Možná by došlo k nějakým menším válkám, ale přineslo by to i senzační balík možností! To ale samozřejmě nic neříká nějakému rosolu... nějakému koloidovi, jako jste vy. Ale vážně, připadá mi hanebné, že žádné civilizaci, která má hvězdy nadosah, nemůžeme alespoň trošku pomoct. A zdá se, že se jich právě v této fázi nachází spousta."

"A nebo o ně také můžeme přijít," opáčil Ulvakiňan. "Sám dobře víte, proč je na světě tolik civilizací "téměř" na dosah hvězdám. Je to proto, že, technicky vzato, možnost odpoutání se od planety je přímo úměrná pravděpodobnosti sebezničení. To jsou křižovatky, ke kterým pravděpodobně dorazí většina civilizací. Myslíte si snad, že by od nás před dvěma staletími bylo moudré, kdybychom předali naše vědomosti vašim společensky nestabilním, krátkověkým předkům?"

"Podívejte," řekl jsem, "podařilo se vám přesvědčit mě, že bychom se měli odsud vypařit, zmizet, tak proč ode mě teď očekáváte, že vám poskytnu nějaký argument? Skláním se před vaší rozvinutější sociologií. Nebudeme se o tyto podivné kumpány zajímat déle než je třeba, i tak to bude mnohem víc, než bych chtěl! Vydáte se s námi ještě předtím na lup?"

"Ne," odpověděl Aspik, "jsem si jist, že si dokážete poradit sami. Ale chystám se na tu planetu na vlastní pěst, abych prozkoumal jejich zvláštní jazyk, který mě velice zajímá."

"Jestli se chcete vypravit na denní stranu, buďte opatrný," varoval jsem ho. "Mohl by vás někdo zpozorovat."

            "Pokud se vyhnu centrům populace, není proč se bát," opáčil Aspik. "Kdo na Zemi před dvěma stoletími by tomu věřil?"

O pár minut později se na obrazovce objevilo jeho nezvyklé plavidlo, stříbrné těleso disko vitého tvaru rotující do dálky jako nějaký přízračný větrník.

Únosy se s postupem doby pro nás staly rutinní záležitostí. Jako oficiální vůdce výpravy bych se vůbec neměl podobných akcí účastnit. Ale jako jediný neodborník na palubě lodi jsem si nedělal žádné iluze stran mé nepostradatelnosti. A ta dlouhá samovazba byla únavná.

Ve výsadkovém člunu nás bylo osm. Sestoupili jsme na noční stranu, nedaleko od jednoho z velkých měst, abychom měli jistotu, že narazíme na nějaké obyvatele a zároveň se vyhneme jejich centru populace. Velký amfiteátr pod otevřeným nebem, zcela zaplněný mimozemskými tvory, nám připadal jako příhodné místo. Klesli jsme, ztišili hluk motorů do šepotu a za vydatné pomoci antigravu jsme přistáli v krytu jakýchsi zakrslých stromů asi sto metrů od onoho velkého kotle. Nic se na dohled od nás nehýbalo - nalézali jsme se na straně odvrácené od několikahektarového parkoviště, kde postávaly stovky vozidel, která z výšky vypadala jako motorové saně. Neviděli jsme vůbec žádné cesty; v této téměř dokonale hladké krajině nebyly pravděpodobně potřeba.

Čtyřčlenná skupinka, v níž jsem byl i já, opustila člun oblečená ve skafandrech. Když muž přede mnou došlápl na zem, ujely mu nohy a on sebou pořádně bouchl. Po této zkušenosti jsme po zemi potažené ledem postupovali bázlivými krůčky.

V zažloutlém přísvitu drobného měsíce se zjevila řada domků, přitisknutých ke složité konstrukci arény vzpínající se do výšky. Když jsme vkročili do stínu, otevřely se v jedné z budov necelých dvacet metrů od nás dveře a ze tmy se vynořila podivná silueta. Nade vší pochybnost se podobala obrázku z Aspikova videa a já jsem byl celkem rád, že šero bránilo lepšímu výhledu.

To stvoření se vydalo přímo k nám a vypadalo to, jako by mělo místo nohou kola. Když však dorazilo blíže, byl rozeznatelný kmitavý pohyb jeho tří kachních nohou; dvě bližší se komíhaly oproti té třetí mnohem rychleji.

Náhle se zarazilo, na okamžik připomínalo přerostlého zkamenělého tučňáka, potom začalo cupitat zpět v očividném usilovném spěchu. Teprve později mi došlo, že trojsouměrnému tvorovi by nijak nepomohlo, kdyby se otáčel.

Pokynem ruky jsem zadržel ostatní, zvedl jsem pulzní pistoli a stiskl spoušť. Vypuštěný kužel vlnění dokáže zaručeně na krátkou vzdálenost paralyzovat cokoli s centrální nervovou soustavou v této galaxii, a to na několik hodin. Opět se osvědčila. Stvoření padlo k zemi a tak připomínalo monstrózního kymácejícího se klauna, že jsem zpola očekával, že se opět zhoupne zpět do stoje.

Zůstalo však nehybně ležet, když jsme je obklopili, ale dvě z vakovitých, nemrkajících očních bulv, které byly vidět, nás znervózňovaly. Teď nás čekala nepříjemná nádeničina s přemístěním více než sta kil lehce šeredného jedince do člunu. A času nebylo nazbyt, protože v okolí se vyskytovalo příliš mnoho bytostí jeho druhu.

Klouzajíce se a klopýtajíce vlekli jsme svůj náklad bledým měsíčním přísvitem k modulu. Měli jsme za sebou asi polovinu cesty, když nám všem čtyřem naráz uklouzly nohy. A co hůř, ve snaze zabránit příliš tvrdému dopadu našeho zajatce jsme se nakonec všichni čtyři svalili na něj. Podařilo se mi důkladně se zamotat do části tykadel, a v tu chvíli mi pevná látka mého skafandru připadala bídně tenká a propustná. I skrz ni jsem totiž pocítil tuhá vlákna a poddajné tělo.

Třikrát jsem se marně pokusil vstát, než mi došlo, že se chvěje země. Myslí se mi mihla věta, kterou pronesl Aspik před několika hodinami: "Téměř nepřetržité lokální otřesy." Překvapilo nás středně silné zemětřesení.

Když jsem na to přišel, rozhodl jsem se, že se prostě přikulím blíž k té zrůdě a počkám, až se země i můj podrážděný žaludek uklidní, což se vzápětí stalo. Rozhlédl jsem se po okolí a nezaznamenal jsem žádný hysterický dav tlačící se ven z bran arény, jak by tomu pravděpodobně bylo na Zemi. Napadlo mě, jestli otřesy vůbec přerušily představení.

Naše zasmušilá a potlučená skupinka dokončila transport do člunu bez dalších potíží a připravili jsme "klec" - poloprůhlednou nádrž o rozměrech metr krát metr dvacet krát dva metry, jež byla schopna zajistit dostatečné rozpětí tlaků a teplot a nejrůznější směsi plynů. Už byla kalibrována tak, aby napodobovala podmínky na povrchu planety. Strčili jsme do ní našeho zajatce jako nějakou chobotnici do akvária, zavřeli jsme víko a zajistili je. Všech osm nás mělo co dělat, abychom ji dostali do přetlakové komory, když vtom jeden z mužů vykřikl:

"Podívejte!"

Otočil jsem se spolu s ostatními. Necelých deset metrů od nás stáli dva z místních obyvatel. I když nebylo možné určit, kterým směrem šli, před okamžikem se náhle vyhoupli zpoza nedalekého návrší a ve stejné chvíli nás zpozorovali.

Náhle ožili a začali s udivující rychlostí cupitat pryč. Neměli jsme na vybranou. Čtyři paralyzační pistole byly aktivovány téměř naráz a rozrazily je jako kuželky. A oni se - jako kuželky - několikrát překulili, než jejich oblé trupy znehybněly.

"Padáme odsud!" zvolal jsem. Klec byla v přechodové komoře během půl minuty, ale když jsme zavřeli vchod, zabralo nám další minutu ozáření komory a všeho v ní, než jsme otevřeli vstup do lodi. Obrazně řečeno, tisíce cizích bytostí byly méně nebezpečné než miliony cizích bakterií.

Na palubě mateřské lodi jsme náš pochybný úlovek přemístili z přenosné schránky do komory v laboratoři, ještě jednou jsme se podrobili ozařování, vysvlékli se ze skafandrů a oddali jsme se zaslouženému odpočinku.

Když jsem se asi po osmi hodinách probudil, našel jsem vzkaz od Aspika, napsaný necelou hodinu předtím.

Ukazuje se, že jsem byl optimista, když jsem na základě svého prvního průzkumu věřil, že mezinárodní napětí na tomto světě je minimální. Vypadá to, ze chuť válčit v jedné ze silnějších zemí roste, jazykové bariéry ovšem samosebou brání přesnějšímu úsudku.

Mohlo třeba dojít k tomu, že jsme se stali svědky závažné krize této civilizace a pan Lambert souhlasil - a jsem si jist, že budete i vy -, že nesmíme ztratit ani minutu při hledání prostředků, které nám napomohou všemu porozumět lépe. Takže mě doprovodí - v záchranném člunu - na planetu k podrobnému sledování situace. Jakmile se dozvíme něco zajímavého, podáme vám samozřejmě okamžitě zprávu.

Zamračil jsem se. Lambert byl naším jazykovým odborníkem, a i když pravděpodobně mohl stěží srovnávat své znalosti s Aspikovým vědomostním potenciálem v této oblasti, nepochyboval jsem, že pro něj bude přínosem. Bylo ovšem neslýchané, že se oba dva společně vystavili nebezpečí na neznámé planetě.

Disciplína na palubě lodi nebyla v podstatě veškerá žádná. Vědci a technici toho zkrátka věděli mnohem víc než já o tom, co je třeba dělat, takže jsem si zachoval špetku autority tím, že jsem omezil zasahování do záležitostí, při kterých měl vědecký zápal sklony kašlat na bezpečnostní předpisy. A tohle, což mi dodalo, byl případ, jenž překročil mez.

Bylo však příliš pozdě na to cokoli s tím teď dělat. Alespoň, že si nevzali modul, jehož ztráta by se dotkla všech.

Když jsem se vrátil do laboratoře, s žaludkem slastně naplněným vydatnou snídaní, dokázal jsem na našeho zajatce pohlížet s větším klidem. Nabyl vědomí před několika hodinami a už prošel většinou z předběžných testů provedených naším týmem odborníků.

Toto stvoření bude později uspáno a podrobeno důkladným fyziologickým a biochemickým rozborům, které bude možno provést bez jeho poranění. Nejdůležitějším úkolem našeho mezihvězdného putování bylo sestavit přehled biologických druhů na jednotlivých planetách.

Současná fáze výzkumu probíhala výhradně za pomoci přístrojů pracujících mimo pozorovací komoru.

"Jak to jde?" zeptal jsem se Berna, našeho psychologa.

Právě byl vyzbrojen projektorem, s jehož pomocí předváděl zkoumanému různé obrázky, zatímco řada ultracitlivých snímačů zaznamenávala reakce subjektu.

"V snesitelné míře," odvětil Berne nepřítomně. "Subjekt nijak nenarušuje průběh testů. Na druhou stranu jsou zde neustávající projevy strachu, který mi připadá nepřiměřený. Ani to není - obecně vzato - normální."

"Co tím myslíte?"

"Tvor není schopen přijmout fakt, že jsme návštěvníci z jiné planety. Reakce ukazují, že subjekt, i když není geniální, má inteligenci schopnou zvládnout podobnou představu. Ale z nějakého důvodu to prostě ignoruje. Jedná se zde zkrátka o naprostou neschopnost pochopit tu myšlenku jako takovou."

Zkoumal jsem to stvoření skrz sklo, ne bez lehkého odporu, když jsem si vzpomněl na naše neplánované sblížení předešlé noci.

Stálo to v přesném středu komory, lehce se to pohupovalo na svých třech nohách, které připomínaly malé rohožky zavěšené na hrubých provazech. Celková stavba jeho těla působila ošklivým syntetickým dojmem, jako kdyby byl přerostlý mufovitý pavouk naroubovaný na pana Vajíčko.

A potom, když jsem zvedl zrak, se mi toho rána již podruhé lehce zvedl žaludek. Ten tvor totiž nadzdvihl jeden z šedých laloků splývajících kolem základny jeho lebečního výstupku a odhalil hnusnou, zelenohnědou vrstvu houbovité tkáně vespod a rozvlnil ji naprosto nechutným způsobem.

"Proč to dělá?" zeptal jsem se Berna. "Vypadá to, jako by se pokoušel jódlovat."

"To určitě ne," protestoval Berne, "nemá totiž hlasivky. Už jsme o tomto ohavném projevu přemýšleli. Vypadá to, že k němu dochází, kdykoli se někdo na toho tvora upreně zadívá na delší chvíli."

"Zajímalo by mě, jaké má postavení ve své společnosti," zauvažoval jsem. "V jeho současném rozrušeném stavu to asi půjde určit těžko. Na první pohled je otrhaný stejně jako ten kamelot, jehož snímky mi přinesl Aspik, takže s velkou pravděpodobností stojí na stejném společenském stupni. Soudě podle okolností, za kterých jsme ho potkali, bych tipoval, že se jedná o biletáře nebo něco na ten způsob."

"Jeho obecná inteligence, alespoň pokud mohu říct, je tomu přiměřená," řekl Berne. "I když jsou zde zřetelné stopy poněkud přehnané ješitnosti, které tomuto povolání neodpovídají. Mimochodem, správně jste měl říct "biletářka" - tento subjekt je totiž samice."

Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem odmítal uvěřit tomuto prohlášení, a od té chvíle mi onen tvor, když jsem na něj pohlédl, připadal - bez zjevné příčiny - ještě o polovinu ošklivější, pokud to bylo vůbec možné. Dokázal jsem si živě představit, že bych se od Aspika za svůj postoj v té chvíli dočkal pichlavé výtky.

"Jak to víte?" zeptal jsem se zvědavě.

"No - u nich jsou mnohem menší rozdíly mezi pohlavími, než jak je tomu u lidí, ale superzrak těchto bytostí si s tím dokáže patřičně poradit. Aspik nám tu nechal spoustu obrázků obou pohlaví, které jsme subjektu ukázali. Jak vyplývá z různých vzorců reakcí, rozlišování pohlaví je bezchybné a okamžité."

Zvolna jsem zavrtěl hlavou. "Stále si "to" nedokážu představit jako "ji"! Možná by pomohlo nějaké jméno, protože ten tvor žádné slovní označení nemá. Ermintruda je nejméně libozvučné ženské jméno, které mě právě napadá. Co vy na to?"

Berne se zakřenil. "Ať je tedy Ermintruda. Chcete to zapsat do našich záznamů?"

"Raději ne," řekl jsem. "Obávám se, že naši chlebodárci nemají v oblibě smysl pro humor v oficiálních dokumentech. Pro ně je vlastně Aspik stále Ulvakiňanem 2837."

"Když jste na něj zavedl řeč," navázal Berne, "předpokládám, že vás informoval o těch válečných přípravách?"

"Nechal mi vzkaz. Aspik a Lambert odletěli na planetu, zjevně hořeli zvědavostí, co tuto situaci vyvolalo."

            Berne pokrčil rameny. "Já tomu nepřikládám žádný význam. Pozemské dějiny ukazují, že pokud jsou národy náležitě naladěny, jsou ochotny jít do války ze špatného důvodu stejně jako z dobrého."

Bernova závěrečná poznámka se mi jasně vynořila z paměti zhruba o tři hodiny později, když jsem nevěřícně zíral na zprávu, kterou mi předal telekomunikační důstojník. Byla zase od Aspika:

Musíte zajatce okamžitě propustit. Vysvětlení bych teď nerad rozváděl, ale mezi tím tvorem a kritickým stavem věcí na této planetě je nesporně pojítko. Důrazně vás žádám, abyste přijal mou domněnku, ze tato věc je velmi naléhavá, a abyste zajatce okamžitě vrátil na původní místo, které právě vstupuje do pásma soumraku. Pan Lambert a já zde zůstaneme, abychom pozorovali výsledek a všechno vám podrobně vysvětlíme až potom.

Trochu omámeně jsem vyrazil k laboratoři, se vzkazem v ruce. V tu chvíli mi vrtalo hlavou jen to, jak nepředstavitelně hloupé by pro nějaký svět bylo jít do zbraně kvůli únosu nějaké biletářky. Pak mě ale napadl mnohem přijatelnější důvod. Možná, že Ermintruda právě spáchala nějaký zločin - možná dokonce zavraždila nějakou významnou osobnost - předtím, než jsme ji zajali. Bylo dost dobře možné, že nás omylem pokládali za agenty jiného státu. A tak mohl být Ermintrudin zločin přičítán jiné zemi.

Zavolal jsem Berna, který se postaral o to, aby zajatci vymazali vzpomínky na celý zážitek. Nechtěli jsme způsobit Ermintrudě pobyt v místním blázinci.

Dvě hodiny po obdržení Aspikovy zprávy jsme uložili Ermintrudu živou, zdravou a napolo omámenou necelý kilometr od místa, kde jsme ji nalezli, což bylo nejblíže, jak jsme si mohli dovolit.

V blízkosti jsme nenalezli žádnou stopu po Aspikovi ani Lambertovi, ale sotva jsme dorazili k lodi, dali nám vědět, že Ermintruda byla právě objevena. Zajímalo mě, jaké pozorovací stanoviště jim umožnilo dozvědět se o té události tak rychle. Později jsem se dozvěděl, že se po setmění neskrývaně usadili na střeše budovy, ve které sídlily největší noviny - přesnější výraz pro ně by měl být "novotyčky" - v té oblasti. Odtamtud bylo poměrně snadné zmocnit se po jednom exempláři z každého vydání, které právě vyšlo.

Následujícího "rána" jsem našel Aspika rozplizlého po tlumočníku v mé kajutě, kde na mě čekal. Vrátili se teprve před chvílí a já jsem si domyslel, že Lambert dohání zameškaný spánek. Aspik, jehož modulární nervová soustava mu umožňovala regenerovat jeho tkáně roztroušeně, nepotřeboval vůbec žádnou podobnou zdržující proceduru.

"Musím se vám omluvit, že jsem vás vodil za nos, ale považoval jsem to za nutné," pronesl Aspik.

Zamrkal jsem. "Co tím myslíte?"

"Dovolili jsme si neobtěžovat vás s detailním vysvětlením. V mezidobí se nám podařilo sestavit hrubý popis událostí ve formě přeložených novinových článků, které by vás měly přesvědčit. Možná, že bych teď mohl citovat jeden nebo dva úryvky -"

"Zadržte," přerušil jsem ho. "Co kdybyste mě ze všeho nejdřív seznámil s tím vaším vysvětlením? Mohl byste to prosím shrnout do jedné věty?"

"Myslím, že ano," souhlasil Aspik, "alespoň zdůvodnění. Pozemsky řečeno, jedná se o toto: Ten jedinec, kterého jste vybrali, je svou vlastní rasou považován za královnu krásy."

Když jsem se jakž takž vzpamatoval, pokračoval Aspik školometsky:

"Ten dav v amfiteátru přišel zejména proto, aby ji spatřil. Podle všeho měla tancovat jako vyvrcholení večera, ale tahle otázka nebyla zcela objasněna. Jak se zdá, její nebývalá popularita není založena na žádném určitém talentu, ale čistě na vysokém stupni přiblížení se současným normám tělesné dokonalosti. Unesli jste toho jedince krátce před jeho ohlášeným vystoupením. Díky těmto okolnostem se ta událost stala přes noc senzací číslo jedna - a nebylo možné zatajit tvrzení očitých svědků, kteří přirozeně vše přisuzovali spiknutí cizích agentů. Mezi emotivními lidmi s iracionální sexuální politikou mohla být reakce na tento incident sotva přehnanější. Vy jste vypočítavě napadli harém několika milionů samců a všem jste odvlekli jejich nejoblíbenější konkubínu

"Co se nakonec stalo?" zeptal jsem se ochable.

"Myslím, že citát z posledního deníku, který jsme viděli, tuto otázku zodpoví," řekl Aspik. "Ale nezapomínejte, zeje to psáno něčím, co by se dalo nazvat výrazně poetickým nebo emotivním jazykem, a že pro mnoho výrazů neexistuje smysluplný překlad. Podstata oné zprávy ve vaší řeči je následující:

Tato elektrizující žena, jež mučivě krásným naježením jediného tykadla nebo očividně vyzývavým rozvlněním své žvýkací třásně, dokáže v tisících hrdých mužů vyvolat touhu padnout k jejím delikátně zaobleným nožkám -"

"Zavlnění?" zvolal jsem. "To zní jako nějaký běžný popis toho podivně nechutného zvyku, který ono stvoření provozovalo. My jsme to připisovali pouze hysterii. Chcete snad říct -"

"Sebeobrana," přerušil mě Aspik, "spojená s nepochopením našich úmyslů, ji přiměla předvést ten jediný nástroj, který ji dosud nikdy nezklamal. Zkrátka předváděla své osobní kouzlo, v podvědomé naději, že pro vás bude příliš krásná na to, abyste ji zabili."

"Kouzlo... příliš krásná -" Můj hlas přeskočil do něčeho, co připomínalo kloktání.

"Doufám," podotkl Aspik, "že tento vývoj bude mít příznivý účinek pro narušení vašeho provinčního přístupu, takže příště -"

"Dobrá, dobrá!" opáčil jsem. "Dalo by se říct, že princezna byla unesena skřítky - je to všechno jen otázka úhlu pohledu. Ale v tuto chvíli jste mě opravdu dostal s těmi naježenými tykadly."

Aspik pokračoval v překladu:

"... se zcela zotavila ze svého hrůzného zážitku a byla opět tou rozkošnou, baculatou bytostí. Když však byla dotázána na okolnosti toho ohavného únosu, jehož pachatelé jsou policii známi a zajisté budou zadrženi během dvanácti - zde následuje nepřeložitelné označení jedné dvanáctiny dne - vyvolalo to v ní tak hrůzné vzpomínky, že její nebeské oční váčky poklesly nejméně o milimetr. Její pěstěné vrásky se prohnuly do krajnosti, když vyprávěla o drsném zacházení, kterému byla vystavena ze strany brutálních únosců, kteří ji propustili až dnes časně ráno poté, co byl splněn jejich požadavek na vyplacení tučného výkupného jistým bohatým dárcem, jehož jméno zůstalo utajeno..."

"Jaká ostuda!" přerušil jsem ho. "A co ty řeči o výkupném? Vždyť jsme jí vymazali vzpomínky. Proč si vymyslela takovou divokou historku o zločincích z její vlastní rasy, kteří ji zneužili?!"

"Pochybuji, že ten příběh pochází z její hlavy," řekl Aspik. "Je zcela zřejmé, že ji navštívil nějaký představitel diplomatických služeb její vlasti, aby s ní nacvičil věrohodné vysvětlení. A také si všimněte, že ani v tomto poměrně bulvárním článku není žádná zmínka o mezinárodních problémech."

"Ale proč? Z výpovědí těch dvou tvorů, kteří nás zahlédli, by bylo nejsnazším vysvětlením - dokonce i pro státní orgány - že se jednalo o záškodnickou akci nějaké znepřátelené země."

"Přesně tak," souhlasil Aspik. "A také k němu pravděpodobně dospěli. Ale právě tento stát je jedním z těch, které ani netoužily válčit, ani nebyly připraveny na válku. Podezřívavá vláda této země se totiž naopak snaží udržet křehkou stabilitu své tyranie tím, že podněcují nenávist proti ostatním. Pokud by však přesto k válce došlo, tento národ by to odnesl nejvíc. Klidně jsme mohli jejich civilizaci zavléct do nejhorší - a nejspíš také poslední - války v její historii."

Pozbyl jsem posledních stop veselí. Náhle jsem velmi litoval Ermintrudu i její ztracenou rasu.