Jiří Čihař - Údolí

Zabloudili jsme, když se do hor vplížila hustá mlha. Odbočili jsme asi z hlavního údolí už někdy kolem poledne. Cesty v horách nebyly. Orientovali jsme se jen podle hučící zpěněné bystřiny a podle sotva znatelných stop, které tu a tam v měkkém terénu zanechaly těžké nákladní automobily, když před měsícem vezly expedici nad Velký vodopád. Teď zůstala mlha hluboko pod námi. Vypadalo to, jako by celý svět dole přikrývala měkká bělostná peřina. Z ní se jen tu a tam jako ostrovy vynořovaly rozeklané horské hřebeny. Džíp se plazil dál neznámou krajinou. Obklopovaly nás vysoké bílé hory. Štíty, pokryté ledem, které jsme nikdy předtím neviděli a jež jsme na naší nedokonalé mapě marně hledali. Po stopách kamiónů nebylo ani památky. Začínalo se pomalu stmívat. A tak jsme se octli, dva členové výzkumné expedice, v úplně neznámých, liduprázdných a divokých končinách himalájských hor.

Zabočili jsme doprava nahoru, kde mezi skalními štíty prosvítal trojúhelník modré oblohy. Pod skálou byla miniaturní rovinka, loučka, chráněná od severu i od západu příkrou skálou. Opravdu pěkné místo k táboření. Zarazil jsem džíp těsně u nízkých horských jalovců. V posledních paprscích obrovského fialově rudého slunce, které ozařovalo zasněžené štíty nad námi a barvilo je do nachová, jsme za chvíli postavili stan. Mezitím se mlha v údolí úplně rozplynula. Pohled, který se pod námi otevřel, nám vyrazil dech.

Shlíželi jsme do obrovského mísovitého údolí, obklopeného ze všech stran horami. Připomínalo veliký amfiteátr. Jen v jednom místě spadaly strmé skály do úzké průrvy. Na dně té hluboké mísy se třpytilo velké, téměř okrouhlé jezero nezvyklé, překvapivé barvy. Znali jsme himalájská temně modrá nebo hluboce zelená ledovcová jezera. Ale hladina plesa, na které jsme se teď z ptačí perspektivy dívali, se leskla žlutozeleně. Obraz hor, který zrcadlila, byl podivně zkreslený. Přičítali jsme ten úkaz efektům, jaké někdy dovede v přírodě vykouzlit zapadající slunce, a už jsme mu nevěnovali pozornost. Za chvíli padl na celé údolí hluboký stín a brzy i většina vrcholů kolem nás ztemněla. Začalo se rychle ochlazovat. Zalezli jsme do stanu, něco málo jsme snědli a brzy jsme po celodenní lopotě usnuli.

Když jsme se nasnídali, bylo už slunce vysoko na obloze. Jezero pod námi mělo ale i za denního světla nezvyklou barvu. Skalní štíty se v jeho hladině odrážely nejasně, rozmazaně. „Mám sto tisíc chutí se k té vodě podívat,“ řekl jsem. Táta chvíli váhal. „Je to divné, jakživ jsem nic takového neviděl. Ale co  času máme dost, zajdeme tam!“ K jeho  jak se pak ukázalo  osudnému rozhodnutí jistě přispělo, že jsme za expedicí vyrazili o celé čtyři dny dřív, než jsme plánovali. Nikdo nás v hlavním táboře ještě nečeká a k Velkému vodopádu jistě dorazíme včas. Ke břehům jezera nebylo daleko, nejvýš nějakých pět set šest set metrů. Bezstarostně jsme sestupovali po svahu mezi ostrůvky jalovce a rozkvetlými temně fialovými rododendrony a obdivovali neznámé horské květy, když jsme se zastavili jako přikovaní. Svěží zeleň horských luk a pestrá paleta květů byly najednou ty tam. Před námi byla jen holá půda. Hlína, kamenná suť a v ní roztroušené velké balvany.

Jako by někdo odřízl obrovským nožem kolem dokola spodní část údolí nad jezerní hladinou a odstranil z ní každou travičku, každý květ, pěnišník i jalovec. Nedovedli jsme si ten úkaz vůbec vysvětlit. „Vypadá to, jako by nedávno najednou klesla hladina vody,“ uvažoval jsem nahlas. Pak jsem chtěl k jezeru vykročit. Nevím proč  snad tátu varovala předtucha neznámého nebezpečí nebo slaboučký zápach sirovodíku ve vzduchu  chytil mne za ruku a zarazil mne. „Počkej Martine! Nejdřív si to tu trošku prohlédneme.“

Postupovali jsme pomalu těsně nad hranicí té ponuré pustiny podél jezera. Všimli jsme si, že při okrajích je vegetace zažloutlá, jakoby spálená. A pak jsme uviděli první mrtvolu. Byl to kozorožec s obrovskými spirálově zatočenými rohy. Asi třicet metrů od něj ležely pozůstatky nějakého menšího zvířete. A dole, těsně u břehu jezera, se na hladině houpala mrtvolka vodního ptáka.

Sehnul jsem se k holé půdě, abych se zblízka podíval na vyschlou mrtvolku drobného hlodavce těsně u okraje té „mrtvé země“. Do plic mi hned vnikl ostrý zápach, zatočila se mi hlava a zamotal jsem se. Málem jsem sebou sekl  ještě že mne táta stáhl zpátky.

„Neblbni, člověče!“ slyšel jsem jeho hlas. „To údolí je plné jedovatého plynu! Proto tu nic neroste a proto jsou tu ta mrtvá zvířata! Už je ti lip? Posaď se!“

„To je ale hnusnej smrad,“ vypravil jsem ze sebe. „Jen co se vzpamatuju, musím udělat chemický rozbor toho plynu!“

Dohodli jsme se, že uděláme i chemický rozbor jezerní vody. Obojí, plyn i vodu, nabereme kvantitativní planktonkou. Je to válec z plexiskla o objemu dvou litrů, který má na obou koncích kulatá víčka. Ta se automaticky neprodyšně uzavřou, jakmile člověk trhne provazem, na který je válec přivázán. Toho zařízení používají běžně hydrobiologové, když chtějí stanovit počet planktonních organismů ve vodě nebo udělat chemický rozbor vody z určité hloubky. Zatímco táta doloval z vnitřností auťáku planktonku, připravil jsem si do malé polní brašny všechno, co jsem potřeboval k chemickému rozboru. Vrátili jsme se zas k jezeru. Táta hodil opatrně planktonku na měkký břeh vedle mrtvého kozorožce. Chvíli počkal, pak prudce škubl lankem. Přístroj se s klapnutím zavřel, pak jej táta pomalu přitáhl.

Chemický rozbor netrval dlouho. Jedovatý plyn byla směs kysličníku uhelnatého, uhličitého a sirovodíku. Největší podíl měl jedovatý kysličník uhelnatý.

„Jistě tu někde unikají ze země plyny. Protože jsou těžší než vzduch, stékají do jezera a drží se v téhle obrovské míse nad hladinou. Je to něco podobného jako to pověstné Údolí smrti v Arizoně či tam někde. A támhle určitě ty plyny unikají dolů do údolí,“ ukázal jsem na protější břeh, kde zela ve vysoké čelní mořeně asi čtyři metry nad vodou úzká průrva.

„Teď ještě nabereme vodu,“ řekl táta a hodil planktonku asi tři metry od břehu. Když jsem pak vzal do rukou válec naplněný vodou, překvapilo mne, jak je teplý. Změřili jsme, že jezerní voda má osmnáct stupňů. A to je na vodu horského ledovcového jezera opravdu až moc! Chemický rozbor ukázal, že i voda obsahuje velké množství rozpuštěných plynů.

Pak jsme se pomalu vydali na průzkum podél jezera. Hned když jsme obešli malý záliv, bylo nám jasné, kudy plyny do jezera vnikají. Asi patnáct metrů od břehu to vypadalo, jako by voda vřela. Slyšeli jsme zvuky, připomínající hluboké brumlání.

„Tady máme ty plyny! Probublávají přímo do jezera. Proto je i voda v jezeře tak nasycená kysličníky a sirovodíkem,“ řekl jsem.

„Podívej se támhle,“ ukázal vtom táta na skupinu světle šedých kulovitých útvarů na povlovném holém svahu u nejjižnějšího břehu jezera. Vypadalo to, jako by tam rostly obrovské pýchavky. Popošli jsme co nejblíž a dlouho jsme tu záhadu pozorovali.

Největší koule byly od vody nejdál, směrem k jezeru se pravidelně zmenšovaly. Bylo nám na první pohled jasné, že jde o nějaké organismy. Ale o jaké? Copak v tak jedovatém prostředí může vůbec něco žít?

„Tak se mi zdá, že se tu trochu zdržíme. Téhle záhadě musíme přijít na kloub! Ale jak se k těm koulím dostaneme? Budeme je asi muset zkusit nějak přitáhnout sem nahoru,“ uvažoval táta nahlas.

Hlavou mi bleskl nápad. „Akvalung a skafandr, táto! To je ono! Když upravíme ventily, můžeme do toho zamořeného prostoru klidně jít! Vzduch budeme dýchat z tlakových láhví a skafandrem plyny neproniknou!“

„To by šlo. Ale nepůjdeme tam oba najednou. Nejdřív to vyzkouším sám. Kdyby něco kikslo, vytáhneš mne. Prostě mne uvážeš na lano, rozumíš?“

„To určitě,“ zašklebil jsem se. „To bych si dal! Kolik vážíš, devadesát? Kdepak, první pokus udělám já, jsem nejmíň o dvacet kilo lehčí!“

Vrátili jsme se k táboru, rychle jsme se naobědvali a připravili skafandry a akvalungy. Vzali jsme i několik zkumavek a polyetylénových lahviček, nějaké reagencie a vyrazili jsme rovnou k místu, kde jsme „pýchavky“ objevili. Cestou se táta znovu snažil mne přemluvit, abych ho nechal jít do nebezpečného pásma prvního. Zatímco ještě na břehu řečnil, navlíkl jsem na sebe skafandr, kuklu, holinky a rukavice. Pak jsem ho vyzval, aby mi pomohl s akvalungem. Konečně se vzdal. Přivázal mi okolo pasu dlouhé silonové jističi lano a druhý konec si uvázal k pasu sám. A pak jsem vstoupil na holý svah nad jezerem, zamořený jedovatými plyny.

Nejdřív jsem dobré tři minuty klidně stál v zamořeném ovzduší s hlavou nad úrovní hladiny plynu. Pak jsem si na tátův pokyn sedl na bobek, nakonec přímo na zem. Jedovaté plyny mne obklopovaly ze všech stran. Dýchalo se mi dobře. Za chvíli, když jsem viděl, že je všechno v pořádku, jsem se zase zvedl a pomalu šel dolů k „pýchavkám“. Byl jsem už od nejbližší a největší jen asi šest metrů, když jsem zaznamenal zprvu neurčitý, s dalším krokem silnější pocit nebezpečí. Udělal jsem ještě jeden krok a opanoval mne strach. Zadíval jsem se na tu „pýchavku“. Zdálo se mi, že začala světélkovat. A ty za ní také. Obava z nebezpečí a pocit strachu ještě vzrostly. Automaticky jsem se obrátil a rychle popošel ke břehu a k tátovi.

Nepříjemné pocity byly najednou ty tam. Co blázníš, chlape, vynadal jsem si v duchu a znovu jsem zamířil k „pýchavkám“. A jak jsem se k nim blížil, zas jako by mi něco říkalo: Nepřibližuj se, vrať se, uteč! Vtom jsem ucítil, jak táta škube lanem. Podíval jsem se na něj. Kýval, abych se vrátil. Pokusil jsem se ho posunkem uklidnit a šel jsem pomalu dál. Pocit strachu z neznámého nebezpečí vzrůstal s každým krokem. Táta znovu zaškubal lanem, a když jsem nereagoval, začal mne rozhodně přitahovat k sobě. Nemělo smysl se vzpírat. A tak jsem se otočil a pomalu šel nahoru k němu. Shodil jsem těžký akvalung a sejmul kuklu. Když jsem pak tatovi o tom pocitu povídal, řekl: „To je divné. Já měl taky takový strach. Něco jako varování, že není všechno v pořádku, že musím pryč. Jako by hrozilo nějaké nebezpečí!“

„A ty »pýchavky« přitom svítí  vlastně se v nich objevují takové jasné namodralé záblesky,“ překvapil jsem ho.

„Copak jsou průhledné?“

„Pojď k nim se mnou a uvidíš!“

„Dobře. Vezmu s sebou pár lahviček na vodu, potom si ji prohlédneme pod mikroskopem.“

Táta si oblékl druhý skafandr. Šli jsme nejdřív přímo dolů k vodě. Na kamenech hned u břehu jsme viděli šedavý rosolovitý povlak. Táta jej trochu seškrábl a s jezerní vodou uzavřel do jedné z polyetylénových lahviček. Do druhé nabral čistou vodu z jezera. „A teď půjdem pomalu k »pýchavkám«,“ slyšel jsem jeho hlas, tlumený kuklou. Přikývl jsem.

Čím víc jsme se blížili ke kolonii „pýchavek“, tím byly chuchvalce šedavé hmoty u břehu větší. A znovu, jak jsme se k těm podivným tvorům blížili, vzrůstal ten divný pocit nebezpečí. Podíval jsem se na tátu. Přikývl, cítil to taky. Zastavili jsme se. „Pýchavky“ byly přímo před námi.

„Pojď, půjdeme k nim,“ vyzval mne táta.

„Je to čím dál tím horší,“ zavolal jsem. „Já už dál nejdu!“

K nejbližší velké „pýchavce“ jsme v té chvíli měli jen asi tři metry. Obrovská koule modře jiskřila. Byl jsem si jist, že nepochopitelné příkazy přicházejí právě od ní. Zatímco jsem o tom přemýšlel, jiskření uvnitř „pýchavky“ pozvolna sláblo. A úměrně s tím mizely i ty nepříjemné pocity. Jako by si ta podivná individua na naši přítomnost už zvykla. Táta zřejmě cítil totéž co já, protože řekl: „Tak, jdeme dál!“ Bez zábran jsme přistoupili až k veliké šedomodré kouli. Teď jsme jasně viděli, že je poloprůhledná, slabě mléčně zakalená. Jiskření, v té chvíli jen slabé a pravidelné, nevznikalo v jednom místě. Velké množství namodralých záblesků se rozsvěcovalo stále v těchže místech kulovitého obra. Za „pýchavkou“, u které jsme stáli, bylo několik dalších, zhruba stejně velkých. Nejdál od břehu trůnila osamocena jediná obrovská „pýchavka“, vysoká skoro jako já. Nezářila tak jasně jako ostatní. Její matné světlo mělo žlutavý nádech. A viděli jsme, že záření pomalu ustalo a celá ta obrovská koule jakoby zplihla. Sesedla se. Za malou chvíli připomínala ohromný bochník chleba, který se stále zplošťoval. S údivem jsme pozorovali, jak se ten obr doslova roztéká. Světlešedá tekutina spodem rychle opouštěla tělo „pýchavky“ a pomalu, jako hustý olej, odtékala dolů do jezera. Nabral jsem jí trochu do jedné z epruvet.

Sestoupili jsme podle „pýchavek“ až dolů k jezeru. Čím blíž k vodě, tím byly „pýchavky“ menší. Voda při břehu jezera připomínala hustý roztok šedého slizu. Hlenovité chuchvalce, které jsme předtím viděli několik desítek metrů odsud, se tu slévaly do jednolité masy, která potahovala i uzoučký pás pobřeží nad jezerní hladinou. O něco výš z ní vznikaly asi jako špendlíková hlavička velké kuličky. A ty se směrem od břehu pozvolna stále zvětšovaly. Celá ta masa se před našima očima pomaloučku a neznatelně posouvala od jezera. Stále nové a nové špendlíkové hlavičky se oddělovaly od šedavého povlaku, pomaloučku se sunuly od vody a neustále se zvětšovaly. Světélkování se začínaje objevovat u „pýchavek“ velkých asi jako kopací míč. Čím větší koule byly, tím hustší a intenzivnější byly i záblesky.

Slunce se schovalo za hory, začalo se šeřit a ochladilo se. Chtě nechtě jsme se museli vrátit do tábora. A k mikroskopování jsme se dostali až za tmy. Od autobaterie z vozu jsme si natáhli do stanu k mikroskopovací lampě kabel, jak jsme to vždycky v terénu dělali, když nás při práci zaskočila tma nebo špatné počasí. Táta se hned pustil do prohlížení vzorků. Já byl brzy hotov s chemickými rozbory, a tak jsem ještě stačil narychlo připravit skromnou večeři.

Vzorek jezerní vody obsahoval poměrně velké tyčinkovité baktérie. Tytéž baktérie jsme našli i v rosolu, tam ale převládaly větší kulovité útvary. Baktérie byly hojné i v tekutině, která vytekla z těla odumřelé velké „pýchavky“. Tehdy jsme je  jak se pak ukázalo, omylem  považovali za přirozené nepřátele rosolu i „pýchavek“.

Táta si baktérie i kulovitá tělíska pečlivě zakreslil, proměřil a vyfotografoval. Práci mu značně ztěžovalo, že obojí na vzduchu rychle odumíraly. Znovu a znovu musel pipetou nasávat nové vzorky z lahviček. A netrvalo dlouho a i baktérie v lahvičkách se rozpadly, hlen se rozplynul a na dně zbyla jen slabě šedě zakalená opalizující kapalina. Kyslík ze vzduchu působil na hlen i na baktérie jako prudký jed.

Další dva dny utekly jak voda. Byli jsme na nohou od rána do večera. Čím lépe jsme poznávali pozoruhodné vlastnosti i schopnosti „pýchavek“, tím víc nás ty záhadné organismy zajímaly a tím víc jsme se jim obdivovali. Přejmenovali jsme je na Hlavy  takový název se nám zdál pro tak výjimečné tvory vhodnější.

„Copak jsou to nějaké hloupé houby,“ argumentoval jsem. Už celý životní cyklus Hlav byl pozoruhodný. Zásadně se lišil od životního cyklu všech dosud známých živých tvorů. Vznikaly z šedých hlenovitých povlaků, jež se koncentrovaly jen u jižního břehu jezera. Povlaky se aktivně posunovaly  dalo by se říci lezly  z vody až na souši. Několik centimetrů od břehu z nich vyrůstaly asi milimetr velké a úplně průhledné Hlavičky. Ty se pomalu vzdalovaly od vody, přitom rychle rostly a slabě mléčně se zakalovaly. Metr od břehu byly Hlavy už velké asi jako pingpongový míček, o dva metry výš jako tenisák. Hlavy, vzdálené od vody pět a půl metru, dosahovaly velikosti kopacího míče a začínalo se v nich objevovat jiskření.

Velké Hlavy jiskřily mírně a nepřetržitě. Podráždění vyvolávalo jiskření mnohem silnější. Největší výška, jakou jsme u Hlav zaznamenali, byla metr a padesát pět centimetrů. Jejich kulovité, shora mírně zploštělé tělo z nebuněčné rosolovité hmoty obalovala průhledná, velmi pevná a pružná blána. Pohyb těch organismů byl velmi povlovný, na první pohled téměř neznatelný. Zpočátku se posouvaly rychlostí asi čtrnáct centimetrů za hodinu, jejich pohyb od břehu se ale stále zpomaloval. Veliké Hlavy se pohybovaly rychlostí jen několik centimetrů za den. Když dorostly maximální velikosti, pohyb se zastavil úplně. V tom posledním stadiu žily Hlavy už jen několik hodin, pak se rozpadly.

Marně jsme snažili pochopit princip, jak se Hlavy posouvaly na suché zemi od vody do svahu. Brzy jsme přišli na to, že to byl pohyb valivý. K tomu stačilo označit si Hlavy na povrchu kouskem lepicí pásky a sledovat pohyb značky. Žádná stopka však nespojovala Hlavy se zemí. Pravděpodobně řídilo pohyb jiskření, jež nějak ovlivňovalo pomalé posouvání těžiště. Tekutina, která z odumřelých Hlav stékala zpátky do jezera, byla hustší než olej a obsahovala obrovské množství tyčinkovitých baktérií  těch, které jsme zpočátku považovali za nepřátele Hlav i rosolu. Když jsme však sledovali další osud těch baktérií, zjistili jsme, že se v jezerní vodě volně pohybují asi dva dny. Pak se shlukovaly u břehu a měnily se v hlenovité rosolovité chuchvalce. A ty byly základním kamenem nové generace Hlav.

Odhadli jsme, že celý životní cyklus těch záhadných bytostí trval od chvíle, kdy se baktérie začínaly shlukovat při břehu, až po okamžik, kdy se velká dospělá Hlava rozpadla, asi třicet dní. Celkem urazily Hlavy po souši něco málo přes osmnáct metrů. Jejich existence končila v místech, kde přestávala voda z jezera vzlínat k zemskému povrchu. Když jsme prohlíželi malé Hlavičky pod mikroskopem, nebyla v jejich nitru patrná žádná struktura. Uvnitř velkých Hlav jsme ale viděli četné tmavě šedé uzlíky. Abychom je důkladněji prozkoumali, rozhodli jsme se, že se pokusíme Hlavy za živa barvit. A přitom jsme udělali dva další zajímavé poznatky. První byl, že Hlavy přijímají živiny z jezera vodou, vzlínající až k povrchu. A druhé, přímo fascinující zjištění bylo, že jsou schopné s námi i mezi sebou v určitém smyslu komunikovat, dorozumívat se.

Připravili jsme sadu barevných roztoků, používaných k barvení organických struktur. Nejdřív jsme se pokusili barvit Hlavy kadmiovou červení. Když jsme ale ukápli v těsné blízkosti jedné z velkých Hlav několik kapek toho barviva, ucítili jsme za několik vteřin zřetelný a silný popud podobný varování, jaké jsme zaznamenali prvního dne, když jsme se k Hlavám přiblížili. Zároveň začala Hlava ve spodní části silně světélkovat. Rychle se posunula z dosahu nebezpečného barviva. Když jsme ale do stejných míst nakapali genciánovou violeť, Hlavy nereagovaly. Ani tehdy, když jsme vylili na zem pořádnou dávku toho barviva. A těla Hlav se po chvíli začala pozvolna odspodu zbarvovat do fialova. Zbarvení bylo nestejnoměrné. Tvořilo v obrovském poloprůhledném těle Hlavy hustou síť hrubších cév a jemných kapilár, zakončených tmavě fialovými uzlíky. Nejhustší byla fialová síť v horní části Hlavy. Vypadalo to, jako by obarvená Hlava měla fialovou čepičku.

Zajímavé bylo, že kromě prvního dne, kdy jsme k Hlavám Přišli, varovné popudy Hlav zřetelně slábly. Druhého dne jsme je už téměř necítili a v dalších dnech zmizely úplně. Teprve později, když jsme o Hlavách shromáždili ještě další informace, jsme usoudili, že ty podivuhodné organismy velmi brzy vycítily, že jim nechceme škodit.

Pokusili jsme se zaznamenat jejich jiskření na citlivé přístroje, které jsme s sebou vezli. Když byly Hlavy v klidu, jiskřily jen slabě. Ručičky na přístrojích se ani nehnuly. Když jsme však Hlavy podráždili  zatlačili-li jsme třeba na jejich blánu nebo nakapali do jejich okolí kadmiovou červeň, objevily se intenzivní záblesky. Hned jsme cítili varování a přístroj ukázal nepatrnou výchylku. Šlo tedy nesporně o slabé elektrické výboje, řádově ale mnohem silnější než bioelektrické impulsy, známé v normálním živočišném světě.

„Dneska si k Hlavám vezmu magnetofon,“ prohlásil jsem toho dne, kdy jsme si na odpoledne naplánovali odjezd. „Kdoví  třeba při tom jejich jiskření vznikají nějaké zvuky. Tak slabé, že je neslyšíme. Uvidíme, neuslyšíme-li je, když pak zvuk co nejvíc zesílíme.“

Tátovi se ten nápad zřejmě moc nezamlouval. „Nepřeháníš trošku? Nemáš až moc bujnou fantazii?“

„A jak si tedy vysvětluješ, že když jednu z Hlav podráždíme, jiskří i ty ostatní?“ namítl jsem.

„Já bych řek, že si sdělují pocity elektricky. Půda pod nimi je vlhká a vodivá. Jistě může dobře přenášet elektrické výboje.“

Nic jsem už neříkal, ale magnetofon jsem s sebou vzal. Mimoto jsme se tentokrát vyzbrojili i několika skalpely a celou sadou lahviček a epruvet s fixační tekutinou. Do nich jsme chtěli uložit vzorky Hlav všech velikostí pro laboratorní histologické a chemické rozbory. Cestou k jezeru táta povídal: „A jak si vlastně představuješ, že budeš to jejich mlčení nahrávat? To prostě na chvíli zapneš magnetofon a budeš čekat?“

„Všiml jsem si, že když jsme včera při mapování křičeli, objevilo se ve velkých Hlavách vždycky dost silné zajiskření. Mohli bychom zkusit dělat rámus a natáčet, co se při tom jiskření děje. Mimoto bychom mohli třeba nahrávat, jak reagují, když je podráždíme buď tlakem, nebo kadmiovou červení. Mám ji pro jistotu s sebou,“ poklepal jsem si na brašnu.

„No, zkusit to můžeme,“ vzdal se táta. „Ale dlouho ne. Budeme mít co dělat, abychom ještě dopoledne stihli odebrat vzorky. Nejpozději ve dvě musíme mít zabaleno a vyrazit za výpravou. Dneska večer nás čekají u Vodopádu!“

A tak jsme nejdřív dobrou hodinu „nahrávali“. Křičeli jsme, mačkali Hlavy, kapali kolem nich kadmiovou červeň a vůbec dělali všechno, aby Hlavy jiskřily co nejvíc. Po celou dobu byl magneťák zapnutý. A hned jak jsme skončili, jsem si začal pásek přehrávat. Ale byl jsem zklamán. I když jsem otočil knoflík hlasitosti na doraz, bylo slyšet jen hluk, který jsme dělali my dva. V přestávkách mezitím se ozývalo jen slaboučké praskání.

„Tak už toho nech, Martine! Vidíš, že to nemá smysl,“ zarazil mne táta. „Teď honem na vzorky. Začneme od nejmenších Hlav!“

Odběr menších, jako špendlíková hlavička nebo jako hrášek velkých Hlaviček nám nedělal potíže. Prostě jsme je skalpelem odřízli od hlenovitého povlaku nebo pinsetou sebrali ze země a uzavřeli do lahvičky s fixační tekutinou. Když jsme ale chtěli odebrat vzorky z větších Hlav, narazili jsme na překážku, s kterou jsme už ostatně předem počítali. Hlavy se bránily. Nenadáli jsme se ovšem, co se stane, když do jedné z nich zaboříme skalpel. Začala hned intenzivně jiskřit a v té chvíli začaly jiskřit i ostatní Hlavy. A zas jsme cítili ten silný a neodolatelný popud všeho nechat a utéci. Oba jsme předpokládali, že se poměrně malý otvor v Hlavě vzápětí zacelí, že Hlava bude žít dál. Když jsme to ale zkusili na jedné Hlavě, velké asi jako kopací míč, intenzívně se rozjiskřila a spolu s ní i ostatní, ale vzápětí zplihla a odtekla do jezera.

Popud k útěku byl v té chvíli tak mocný, že jsme se jak beze smyslů rozběhli ke břehu. Teprve asi deset metrů od Hlav jsme se zastavili. V té chvíli už jiskření v ostatních Hlavách ustalo a nepříjemný pocit zmizel.

„To už snad stačí, táto,“ řekl jsem po téhle zkušenosti. „Už žádné další vzorky neber! Nezabíjej ty velké Hlavy!“

„To by bylo pěkné,“ rozhorlil se a rozhodně pokračoval: „Tkáň velkých Hlav je určitě jiná než tkáň těch prcků! A co šedavé uzlíky, z kterých jiskření vychází? Kdepak, vzorky musíme mít kompletní!“

„Já se toho bojím. Hlavy mohou být nebezpečné. Jen si vzpomeň, jak jsme k nim přišli poprvé! A teď taky  když jsme brali ten poslední vzorek, hnaly nás zase pryč, a jak! Co víš, jak se budou bránit velké, dospělé Hlavy? A pak  připadá mi to skoro jako vražda!“

„Myslíš, že to dělám rád? Nebo že nemám strach? Ale jak jinak prozkoumáme strukturu tkání velkých Hlav? Risknout to musíme. Uděláme to takhle: přivážeme se oba k lanu, pevně je uvážeme k nějakému velkému balvanu. A až nás Hlavy poženou pryč, lano nás prostě zastaví, rozumíš? Bude to už poslední vzorek!“

Byl to opravdu poslední vzorek. Poslední vzorek, který táta v životě odebral. Bylo mu jistě všelijak, když se skalpelem v jedné ruce a s polyetylénovou lahvičkou v druhé šel pomalu k jedné dospělé Hlavě. Už když se k ní blížil, začala světélkovat. Znovu jsem cítil přísný, neodvolatelný příkaz: Odejdi, honem uteč, hrozí ti nebezpečí!

Táta musel jistě sebrat všechnu svou odvahu, aby skalpel ponořil hluboko do těla toho kulovitého obra. A byl to snad už jen reflex, že vyříznutý kousek tkáně vložil do připravené zkumavky, zazátkoval a strčil do torby. Už ve chvíli, kdy skalpel proťal průhlednou blánu Hlavy, celá se rozzářila. V tom okamžiku začaly jiskřit i ostatní Hlavy, od největších až po ty středně velké. A pak se už táta slepě a šíleně řítil od Hlav. Utíkal jsem také. Bylo mi, jako bych cítil nesnesitelnou bolest. Bolest, které se zbavím jen tehdy, uteču-li co nejdál. Posedlý tou myšlenkou, která mi úplně zatemňovala rozum, jsem se slepě hnal od jezera. Jako ve snu jsem za sebou zaslechl nějaký hluk. Vtom jsem ucítil, že mne něco málem přeštíplo v pase a strhlo zpátky. Ostrá bolest mi projela od palce levé nohy až ke kyčli. Pád, rána do hlavy, exploze ohnivých jisker.A pak jsem už přestal cítit cokoli.

Bylo mi nepředstavitelně zle. Bolest v hlavě byla jediné, co jsem vnímal. Zcela mne opanovala. Znovu a znovu dorážely v drtivých vlnách na mé vědomí. Jakoby z dálky do ní šuměl, hluboký hlas. Smysl slov mi unikal. Pak jsem se pokusil,otevřít oči. Rozplizlé barevné šmouhy a skvrny. Propadl jsem se, do tmy, plné hrůzných přízraků, zas jsem ztratil vědomí. Když jsem se vzpamatoval podruhé, bylo to o něco lepší. Hlava mne bolela pořád a vnímal jsem i ostrou bolest v levém kotníku. Když jsem ale otevřel oči, viděl jsem svět  sice v mlze, ale netočil se ani se nehoupal. Ležel jsem u stanu, nade mnou se skláněl lékař výpravy. Vzadu na loučce za stanem stála zelenošedá helikoptéra. Levou nohu až vysoko nad koleno jsem měl pevně staženou obvazem.

„Jak jsem se sem dostal?“ vypravil jsem ztěžka ze sebe. „Co je s tátou?“

„Odnesli jsme tě sem s pilotem. Co se to tu hergot dělo?“ řekl zachmuřeně. „Lítali jsme zrovna nad vámi, když jste se jak blázni hnali od té vody. Vůbec jste nás neviděli a neslyšeli!“

„A kde je táta?“

Doktor sklonil hlavu a vážně se na mne podíval. V očích měl slzy. Vzdychl, položil mi ruku na rameno a pevně stiskl. Věděl jsem všechno.

„To je hrůza,“ vydechl jsem. Panebože, táto! Proč jen toho nenechal!“

„Zemřel okamžitě. Lano, ke kterému byl přivázaný, se zachytilo za jeden z těch velkých zatracených šutrů. Když upadl, praskl mu skleněný průzor v kukle. Víš, stalo se to ještě v tom svinstvu.

Taky jsem si trochu lokl, když jsme ho s pilotem vynášeli. A nebýt toho mládence, zůstal jsem tam určitě s šéfem. Co je to tam za jed?“

„Hlavně kysličník uhelnatý,“ odpověděl jsem mechanicky. Teprve teď jsem se natolik vzpamatoval, abych plně pochopil dosah tragédie. Jak popsat bolest, zoufalství, bezmocnost a beznaděj? Na to slova nestačí.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl zdrcen, naplněn hlubokým zoufalstvím.

„Nedá se nic dělat, hochu. Musíš se s tím smířit,“ slyšel jsem po chvíli doktorův hlas. Vzhlédl jsem. Doktor seděl vedle mne na zemi a s účastí se na mne díval. „Budem to tu teď muset co nejdřív zabalit a hybaj domů. Tady je s výzkumy stejně na dlouhou dobu konec. Co nevidět tu vypukne válka. Expedice se od Vodopádu už vrací. Já jsem letěl s nějakým stroji napřed a cestou jsem se po vás měl dívat, abych vám tu zlou zprávu řekl. Štěstí, že jsem si dole údolí všiml stop vašeho džípu a našel vás v tomhle opuštěném kraji! Naložíme nejnutnější věci, tebe a šéfa a pomažeme rovnou na letiště. Pro džíp a to ostatní se sem někdo vrátí. Máme nejvyšší čas rychle zabalit a vyrazit. Kde je vůbec ten zatracený pilot?“

Objevili jsme ho hluboko v údolí. Stál jak socha na okraji louky a soustředěně pozoroval Hlavy. Doktor na něj zapískal. Muž se otočil a začal vystupovat k nám: Chtěl jsem se zvednout, ale při prvním pohybu mne v noze píchlo tak, že se mi udělaly mžitky před očima. „Kdepak, Martine, jen zůstaň, kde jsi! Máš vymknutou nohu a parádní výron v kotníku a v koleni. Sbalíme nejnutnější věci s pilotem sami. A teď mi vysvětli, co se tu dělo!“

Vylíčil jsem doktorovi, jaký objev jsme s tátou udělali, a stručně ho informoval o našich pokusech s Hlavami i o našich pozorováních a domněnkách. Když jsem mluvil o výjimečných vlastnostech a schopnostech Hlav, dorazil k nám pilot. Posadil se vedle doktora.

„Jdi připravit helikoptéru, za chvíli poletíme,“ vyzval ho doktor rázně. A když pilot poodešel, povídal: „Radši před ním o těchhle věcech nebudem mluvit!“

„Copak on rozumí česky?“

„Jako všichni tihle hoši, co s námi už delší dobu pracují. Moc ne, ale asi přece jen pochopil dost, když nás tu poslouchal. A všiml sis, jak dole zaníceně pozoroval ta vaše zvířátka?“

Zamrazilo mne. Jako bych tušil, že se ten chlapík ještě nějak zamotá do našich osudů.

Doktor se zvedl a odešel také k helikoptéře. Začali s pilotem nakládat naše přístroje, protokoly i vzorky. Pak sbalili stan a vše, co zbývalo, naložili do džípu. Zatímco balili, bezmyšlenkovitě jsem vzal do ruky magnetofon, kterým jsme se s tátou pokoušeli nahrávat hlasy Hlav. Chudák táta, říkal jsem si zoufale, proč mne jen neposlechl? Proč odebíral ten poslední vzorek?

Vzpomínal jsem na uplynulé dny a bezděčně mačkal klapky a točil knoflíky na přístroji. Vtom se z magnetofonu ozvalo rychlé, slaboučké zvonění. Jako by někdo ťukal lžičkou do vzácného skleněného poháru. A teď se k tomu hlubšímu zvuku přidal jiný, vyšší. Zvonil jak stříbrný zvoneček. „Doktore, nech všeho a pojď sem! Pojď si to poslechnout! Oni mluví, člověče  poslouchej!“

„Kdo mluví?“ přiběhl zadýchaný doktor. Zesílil jsem zvuk. Jemné melodické hlasy, slaboučká zvonkohra se ozvala jasněji.

„Hlavy mluví!“ Zamyslel jsem se a hrál jsem si s magneťákem. A asi jsem přehodil rychlost na nejnižší, na dvojku. Ale nahrávali jsme s tátou při devatenáctce. A když jsme si to při devatenáctce přehrávali, neslyšeli jsme vůbec nic. Tyhle zvuky zřejmě mají tak vysoký kmitočet, že jsou nad hranicí lidské slyšitelnosti. Ale když se to zpomalí, zvuky slyšet jsou!“ Ještě chvíli jsme poslouchali jak očarovaní. Pak jsem magnetofon vypnul. Pět minut nato se helikoptéra s rachotem odlepila od země a zamířila k hlavnímu městu.

Po návratu do Prahy jsme se pustili do práce. Zpracovali jsme všechny vzorky tkání Hlav a publikovali výsledky pozorování i laboratorních šetření v odborném tisku. Mnohokrát jsme konzultovali geologickou minulost našeho údolí s geology i geografy. Podle nich existovalo údolí v té podobě, v jaké jsme je s tátou objevili, nejvýš nějakých osm set, až tisíc let. V těch dobách došlo v horském masívu k velkým seismickým poruchám. Krajina prodělala řadu zemětřesení a její dnešní tvářnost je do značné míry právě výsledkem tohoto období. Bylo téměř jisté, že i vznik Hlav spadá do té poměrně nedávné doby. V tom případě však musel jejich fylogenetický vývoj probíhat bouřlivou rychlostí. Podrobné studium vzorků, které jsme s tátou odebrali, ukazovalo jednoznačně, čím byl tak nesmírně rychlý vývoj způsoben. Byla to fantastická a revoluční teorie, která tehdy našla nejvíc odpůrců.

Když jsme porovnali ultrastrukturu tělesných tkání různých velikostních stadií Hlav, dospěli jsme k přesvědčení, že Hlavy dědí všechny vlastnosti svých předků. Tedy i vlastnosti získané  zkušenosti, poznatky a vědomosti; jež během své krátké životní pouti jejich předkové získali. Sídlem dědičnosti v Hlavách však nebyly geny. Jejich obrovská těla se neskládala z jednotlivých buněk, jako je tomu u vyšších živočichů. Dalo by se říci, že každá Hlava byla jedinou velkou buňkou. Vnitřní organizace toho gigantického těla byla ovšem neskonale složitější než organizace všech dosud známých jednobuněčných živočichů nebo tělesných buněk živočichů vyšších. Podobnou úlohu jako buněčná jádra s chromosomy, geny a ostatními jadernými substancemi hrála v případě Hlav ona drobná šedá tělíska, jež byla centry jiskření. Ta byla i nervovými centry a byla všechna navzájem propojena. A takových šedých zauzlin měla každá velká Hlava podle propočtu ze vzorku, který táta odebral a který ho stál život, několik miliónů!

V zauzlinách vznikalo i jiskření, provázené zvuky o vysokém kmitočtu, které se nám podařilo nahrát na magnetofonový pásek. Byl jsem přesvědčen, že právě tady byl zdroj tajemných rozkazů, jež nás nutily bezhlavě od Hlav prchat a které nakonec stály tátu život. Mimoto se prostřednictvím těch organel Hlavy bezesporu navzájem dorozumívaly. Ačkoli zpráva měla suchý, přísně odborný charakter, vyvolala brzy velký rozruch a řadu ostrých polemik. Jeden populární časopis nás dokonce napadl; pisatel článku tvrdil, že je to všechno výmysl, vědecký podvod nebo nepodařený žert. Rozruch ale brzy utichl. Válka neušetřila ani náš kontinent. Jiné, aktuálnější a životně důležité problémy zatlačily všechno ostatní do pozadí.

V době, kdy jsme se začali podrobně zabývat rozborem zvuků Hlav, bylo už jisté, že se válečný požár rozšíří i k nám do Evropy. V té napjaté, nervózní době jsme se sešli ve velkém přednáškovém sále. Bylo tu téměř všechno osazenstvo ústavu.

Když jsem posluchače stručně seznámil s našimi dosavadními výsledky výzkumu, zapnul jsem magnetofon. Hned jak zazněly první tóny, první zvonivé zvuky, celý sál se utišil. Jako by se každý stáhl sám do sebe. Šum a šepot rázem utichl, jen podivně naléhavá, exotická zvonivá hudba vyplňovala celou místnost. Cítil jsem, jak mne ta hudba proniká, jak mne celého naplňuje. Jako by mne očišťovala. Pochopil jsem, že všechno, pro co jsem dosud žil a čemu jsem věřil, je vedlejší, nedůležité. Zůstal jen pocit lásky a bratrství, hluboké poznání jednoty se vším a se všemi v nekonečném vesmíru. Kradmo jsem se podíval po svém sousedu. Shodou okolností to byl mladý asistent z biochemie, člověk nechvalně proslulý dravou výbušností a neurvalými projevy. Okázalou chlapskou mužností mi vždycky dost lezl na nervy, cítil jsem k němu silný podvědomý odpor. Ale teď byly všechny záporné pocity ty tam. Čarovné zvuky zněly ve ztichlém sále a já jsem věděl, že ten mladý muž hrubým chováním a chlapským vytahováním jen zastírá dobrého a citlivého člověka, schovaného pod drsnou slupkou. Chápal jsem ho, rozuměl jsem mu. Viděl jsem ho takového, jaký skutečně je. Jeho klidná tvář se mírně, jakoby zasněně usmívala. Oči upíral někam do daleka a byly plné slz. Uvědomil jsem si, že i já pláču, naplněn dosud nepoznaným štěstím. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Všude stejný obraz. Tváře plné dojetí, pochopení, štěstí a klidu. Po celých čtyřicet minut, kdy se z reproduktoru linuly něžné tóny, poselství z jiného světa, se v přeplněném sále neozval jediný rušivý zvuk. Žádné zašustění, žádné pošoupnutí židle ani šepot nebo tlumený smích, jak tomu bývalo vždycky při takových zasedáních. Ticho přetrvalo, i když dozněly poslední stříbrné zvonky, které očišťovaly srdce i ducha.

Po několik minut se nikdo nepohnul. Nikdo se nepodíval na hodinky, nikdo se nezvedl a nespěchal k východu, ačkoli uplynula už dobrá čtvrthodina od konce pracovní doby. Jen pomalu a jako ze sna se lidé probírali. Pohledy, plné dobroty a lásky. Vzájemné pochopení, milé, srdečné úsměvy. Tu a tam lehký přátelský dotyk. Pokynutí, krátký stisk ruky. Do té chvíle byl náš kolektiv navlas podobný stovkám a tisícům jiných. Vládla tu řevnivost a sobectví, závist i nenávist. Opovržení, nafoukanost, loktářství, patolízalství a rivalita. Nic z toho nezbylo. Když se sál pomalu vyprázdnil, vypnul jsem magnetofon. Vzal jsem jej a pomalu jsem se vrátil nahoru do pracovny. Na pohovce v koutě u konferenčního stolu seděl doktor. Spokojeně kouřil nerozlučnou fajfku a vyčkávavě se na mne zahleděl. Posadil jsem se do křesla proti němu. „Co tomu říkáš, doktore? Je to jako zázrak, viď? Cítils to taky?“

„Cítili to všichni. Nevím, jak bych to nazval, ten pocit. Vykoupení? Osvobození? A působí to na každého. Ta hudba nám něco zásadního, důležitého a osudného sděluje. A taky nás od základů mění. Dělá nás lepšími, pomáhá nám chápat život i svět. Dokonce i ten strašný, necitlivý dnešní válčící svět. Atomová válka je na spadnutí. A všechno je to jen strašlivé nedorozumění a nesmysl!“ vybuchl.

Byl to opravdu zázrak, že se válka dosud do střední Evropy nerozšířila. Že se až dosud omezila jen na takzvané konvenční zbraně. Ale teď už pochopitelně nikdo nevěřil, že jde o setrvalý stav. Dřív nebo později jedna z válčících velmocí použije neutronové zbraně. Dnes nebo zítra i nás zatáhnou do šíleného válečného běsnění. Všechno se proti tomu ve mně bouřilo. A najednou jsem viděl východisko. „Doktore, ty se znáš s ministrem zahraničí, viď?“ řekl jsem. „Znám. Je to můj příbuzný, jeden vzdálený bratranec. Vlastně proto tu na tebe čekám,“ usmál se. „Tak mu zavolej!“

Zatímco doktor vytočil číslo a začal hovořit, otevřel jsem aktovku a uložil do ní magnetofon.

Nevím, jak to ministr dokázal. Asi má politika možnosti, o jakých se nám ani nesní. Jistě měly zastupitelské úřady a jiné takové instituce večer a v noci po naší návštěvě co dělat. Když jsem ale nazítří ráno v osm pustil rádio, abych si srovnal hodinky, ozvaly se zvony. Naše stříbrné zvony, hlasy Hlav. Naladil jsem Moskvu, Paříž, Vídeň, Londýn, Washington. Zvony, hlas míru, bratrství, přátelství. Zvuk stříbrných zvonků naplnil celý svět…

Jeli jsme znovu do našeho údolí. Po sedmi letech. Já a dva asistenti jako jakýsi průzkum, ostatní členové výpravy dva dny po nás. Základní část výpravy vedl doktor, který byl kromě mne jediným účastníkem ze staré předválečné party. Byl jsem plný nedočkavosti, když se džíp po krkolomné cestě horami přehoupl přes poslední horské sedlo. Zastavil jsem na téže loučce, kde jsme tenkrát s tátou tábořili. Vystoupil jsem z vozu a pohlédl do údolí.

Málem jsem je nepoznal. Jezero, skoro o polovinu menší než před lety, bylo až po samotný břeh zarostlé horskou vegetací. Ve vysoké čelní mořeně zela hluboká díra. Vypadalo to, jako by morénu protrhly nesmírné přívaly vod, nebo jakoby ji rozervala trhavina. Dole u jezera stály dvě polozřícené a rezavé plechové boudy. Pod námi se kolem celého údolí táhly ostnaté dráty. Nahoře na skále stála polorozpadlá dřevěná hlídková věž.

„Tak! A s výzkumy je konec,“ řekl jsem zdrcen. „Ti to tu ale zřídili!“

Obě plechové boudy, k nimž jsme za chvíli bez obtíží děrami v drátěných zátarasech dorazili, byly opuštěné jistě už dávno. Koroze vykonala své. Nenašli jsme tu ani stopy po lidech, ani kousek jakéhokoli zařízení. Celý ten lágr vypadal, že je už po řadu let vyklizen.

Sešli jsme k jezeru. Voda měla stále tutéž barvu, jako před léty. Všimli jsme si, že teď, když bylo jezero podstatně menší, je i odsud ze břehu vidět unikající bubliny plynu. A když jsem se sklonil a opatrně přičichl k hladině, zatočila se mi hlava. „Určitě je tam sirovodík i ostatní plyny! Neudrží se ale nad vodou, protože unikají tou hlubokou průrvou naproti. Ale s Hlavami je konec. Byly právě tady, co stojíme,“ ukázal jsem na mírný travnatý rozkvetlý svah kolem.

„Snad není ještě všechno úplně ztracené,“ přerušil mne Honza. „Vidíte ten kámen, šéfe?“

Ukazoval na slabě šedý, hlenovitý povlak. A pak jsme ten povlak viděli i na jiných místech u břehu. „Skoč nahoru pro reagencie, Vláďo,“ vyzval jsem mladšího ze společníků. „A vem s sebou i pár lahviček. Podíváme se na to pod mikroskopem. Snad žijí v jezeře zárodky Hlav dodnes!“ Vláďa se vrátil, naložen jak soumar. Přinesl nejen celou chemickou laboratoř, lahvičky, fixační tekutinu a planktonku, ale i bedničku s mikroskopem. Rozložili jsme improvizovanou laboratoř po kamenech na břehu. A za chvíli už Honza začal chemickými rozbory a já jsem se skláněl nad mikroskopem v prvním vzorkem slizu. Ještě jsem ani nestačil pořádně zaostřit, když Honza řekl: „Vypadá to, že voda má totéž složení jako kdysi. Řek bych, že se vůbec nic nezměnilo.“

Po chvíli jsem i já zahlédl v zorném poli jasný pohyb. Tyčinkovité baktérie, a dokonce se shlukovaly! První a druhé stadium Hlav žije v jezeře pořád! Pak jsme důkladně prohlédli celý jižní břeh jezera. Po Hlavách nebylo nikde ani památky, ale v jednom místě, v malé zátoce mezi dvěma suťovými kužely, jsme našli hlen ve značné koncentraci. Připomínalo mi to místo, kde se tehdy z hlenovitých povlaků tvořily maličké Hlavičky. Došli jsme až k velké průrvě v mořeně. Teprve teď jsme viděli rozsah celé katastrofy. Po celé délce původního mělkého kaňonu byla hráz hluboko rozmetána výbušninou. To neudělala voda ani zemětřesení! Muselo se to stát už před několika lety. Skály už měly typický zelenošedý povlak řas a lišejníků a celá průrva s výjimkou samotného dna byla zarostlá tuhou horskou trávou. Jen úplně dole, těsně nad jezerní hladinou, kudy teď unikaly plyny, byla půda holá a ostrohranné kameny, roztrhané explozí, úplně obnažené. Největší spoušť byla nahoře, tam, kam před dávnými časy nahrnul ledovec kameny a hlínu. Níž, kde byla vystřílena skála, byla průrva mnohem užší, v jednom místě jen něco málo přes půldruhého metru. A jak jsem to místo obhlížel, začal mi v hlavě uzrávat plán. Zatím jsem se ale chlapcům o něm nezmínil.

Teprve večer, když jsme postavili stan a rozdělali oheň, mně byl náš další úkol úplně jasný. „Pozítří tu budou ostatní,“ říkal právě Honza. „To bude zklamání! Měli jsme tolik plánů a Hlavy jsou ty tam. To bylo ale barbarství! Taková jedinečná forma života, tvorové, kteří pomohli zachránit lidstvo a možná celou planetu před koncem! A všechno je pryč. Lidé jsou zkrátka hrozní!“

„Byli hrozní,“ opravil jsem ho. „Díky Hlavám už nejsou. Ale víte co, hoši,“ začal jsem pomalu, „snad by šlo zavalit tu průrvu zas hlínou a kamením. Tak, aby znovu vznikla kotlina, kde by se nahromadil plyn a kde by Hlavy mohly žít. Kdyby se nám povedlo tu díru v mořeně ucpat, měly by Hlavy zase životní prostředí, jaké potřebují!“

„To je nápad, tak to uděláme, šéfe!“ vyskočil Vláďa. Vzápětí však řekl hořce: „Na to bychom potřebovali strašně dlouhou dobu. A my máme výzkum povolený na jeden jediný měsíc!“

„Vždyť za námi pozítří přijede patnáct lidí, člověče! Ty si myslíš, že nás nechaj v bryndě?“

Od rána do večera jsme měli po oba další dny plné ruce práce. Znovu jsme metr po metru důkladně prohlédli břehy jezera. Marně. Nikde jsme nenašli jedinou Hlavičku. Odebrali a prohlédli jsme spoustu dalších vzorků vody i hlenu a důkladně naplánovali celou záchrannou akci. Konečně se nahoře v sedle objevily tři velké terénní vozy se zbytkem výpravy. Vylíčili jsme přátelům několika větami, jaká pohroma naše údolí stihla a v jakém stavu jsme našli jezero a jeho obyvatele. Nakonec jsem přednesl náš návrh. Byli to až na doktora samí mladí lidé. Uvědomovali si, že na nich teď závisí osud nejpozoruhodnějších bytostí, které kdy Země nosila. Všichni bez rozmýšlení s návrhem souhlasili. Že budou teď bůhvíjak dlouho pracovat s motykami a krumpáči, ačkoli přijeli s citlivými vědeckými přístroji, nikoho neodradilo. A když jsme se pak usadili kolem ohně, dostal se ke slovu doktor.

„Mohu vám říct, jak k tomu všemu došlo,“ řekl klidně. Byli jsme ohromeni.

„Tys to věděl, doktore? Kdy ses to dozvěděl, povídej, člověče,“ vyhrkl jsem.

„Když jsme přiletěli, bylo třeba vyřídit ještě spoustu formalit na úřadech. Vyměnit peníze, nakoupit proviant, sehnat nějaká povolení. A víš, koho jsem v jednom kšeftu potkal? Singha  toho pilota z helikoptéry, pamatuješ?

Dali jsme se do řeči a brzy jsem poznal, že přede mnou něco tají. Vždycky když jsem zavedl řeč na tohle údolí, se zarazil a začal honem o něčem jiném. A tak jsem ho pozval na večeři. Pak jsme se pořádně napili a konečně se mu jazyk rozvázal!“

„Co říkal? Jak to bylo? Nepřerušujte! Povídejte dál, doktore!“ ozývalo se ze všech stran.

„Víte, myslel jsem si, že to bude ještě horší. Ten všivák mi řekl, že to tu zlikvidovali úplně. Že tu nenajdeme ani jednu Hlavu, ani kapku vody. Přece jen se jim to nepovedlo! A za všechno může ten pitomec Singh! Žvanil o údolí, až se o tom dozvěděli okupanti. Vypůjčili si ho  to oni uměli. A nejen že jim všechno řekl, ještě je sem zavedl! Hned se rozhodli, že budou ve výzkumu pokračovat sami. Celou tuhle oblast, dobrých dvacet čtverečních kilometrů, Prohlásili za vojenské pásmo. Natáhli tu dráty, postavili hlídky Zanedlouho přijela první expedice. Tři dny nato se po kraji roznesla divná zpráva. Řidič a závozník, kteří toho dne vezli expedici potraviny, se vrátili strašně vyplašení. Vyprávěli, že našli tábor úplně prázdný a že všichni z expedice jsou mrtví.

Samozřejmě sem hned vyslali vojsko a komisi, která to měla vyšetřit. Výsledek byl, že všichni členové výpravy do jednoho spáchali v jakémsi momentálním pomatení smyslů sebevraždu. Mrtvoly s rozbitými lebkami a polámanými údy našli pod skálami nedaleko místa, kde rostly Hlavy.“ Doktor se odmlčel a vážně se na mne zadíval. Také si připomněl tátovu tragickou smrt. Ostatní, kteří nechápali, proč doktor zmlkl, jej pobízeli, aby pokračoval. „Komise našla zápisky a protokoly expedice. Bylo jasné, že výprava postupovala přesně podle plánu. K tragédii muselo dojít toho dne, kdy měly být provedeny biochemické zkoušky tkání Hlav.

Přes všechno ujišťování té komise byla okupační vláda přesvědčena, že to byl rafinovaný trik účastníků zdejšího domácího odboje. Partyzánů bylo v horách dost. A pak přišel konec. Výzkum byl zaražen, do údolí přišla četa pyrotechniků. Měli jediný úkol: vyhodit morénu do povětří a zničit Hlavy i jezero. A to se jim, naštěstí, tak docela nepovedlo!“

„A co zdejší akademie? Udělali něco po válce?“ zeptal jsem se.

„Pokud vím, vyslali sem jedinou expedici. To bylo asi před rokem. To víte, měli moc jiných, důležitějších starostí. A ta expedice vydala zprávu, že z jezera sice plyny dál unikají, ale jeho obyvatelé definitivně zmizeli. Tu zprávu jsem viděl a mám kopii s sebou!“

„Proč nám tedy nic neoznámili? To je přece nesvědomitost!“ rozčilil jsem se.

Doktor sáhl beze slova do kapsy a podal mi složený list. „Dali mi to, když už jsi byl s Honzou a Vláďou pryč,“ konstatoval. „Byli jste už na cestě. A tak jsem si řekl, že když konečně povolení máme, stojí za to podívat se sem i tak!“ Jeho poslední slova provázel všeobecný výbuch smíchu.

Pět následujících dní jsme se podobali spíš stavitelům pyramid než pracovníkům Akademie. Celou průrvu jsme na nejužším místě ucpali hlínou a kamením do té výše, jakou mělo její dno před lety. Kotlina nad jezerem se pomalu začala plnit plynem. Každé ráno jsme podle zažloutlých a odumřelých porostů poznali, o kolik centimetrů zas hladina plynu stoupla. A denně jsme se chodili dívat, teď už ovšem s akvalungy, není-li na břehu něco nového.

Nedělo se ale nic. Žádný náznak, že by se Hlavy znovu začaly tvořit. Jeden potěšitelný jev jsme ale zaznamenali: šedý hlen při břehu byl den ode dne tlustší. A týden předtím, než jsme museli tábor opustit, jsme v něm zahlédli první pohyb. Začal se – nejdřív neznatelně, pak čím dál rychleji, posouvat do té malé chráněné zátoky mezi suťovými kužely. I množství baktérií v jezeře se zvýšilo.

Předposledního dne, když už jsme začínali balit, jsme se s Honzou vydali ve skafandrech a s akvalungy zas k jezeru. A konečně se udal zázrak!

Na břehu, těsně nad vodou, se začaly z šedé hlenovité masy tu a tam oddělovat maličké špendlíkové Hlavičky. Sledovali jsme je po celý den a dokonce i brzy ráno před odjezdem. Zatím se nezvětšovaly ani nepostupovaly proti svahu. Jen seděly na místě. A jak jsme je tak pozorovali, všimli jsme si, že se jedna z těch droboučkých kuliček najednou změnila v maličký bochánek. Pak se rychle rozpadla. Kapička světle šedé tekutiny skanula zpátky do jezera. Rychle jsem z ní trošičku nasál do pipety. Když jsem ji dal pod mikroskop, našel jsem v ní plno krásných živých baktérií. Koloběh života tedy znovu začínal tam, kde před osmi sty nebo tisíci lety. Jak dlouho asi potrvá, než se zas objeví velké, moudré Hlavy?

Zatím jsme se znovu do našeho údolí nedostali. Víme ale ze zpráv, které nám pravidelně posílají naši přátelé, že za posledních deset let došlo k výraznému pokroku. Hlavičky rostou a pomalu se posouvají proti svahu. Jsou teď už prý velké jak tenisák. Snad se už vývoj nezastaví. A tak se možná už naši pravnuci dožijí chvíle, kdy jim nové velké Hlavy prozradí odpověď na otázky, které si lidstvo klade od začátku své existence. Snad jim odpoví i na tu nejožehavější.